Nespalujme odpady v domácnosti

Naše zahradnická práce se většinu roku odehrává venku a my se často setkáváme s velmi malou informovaností mezi lidmi kolem spalování odpadů v domácnosti. Tímto bychom se chtěli s každým zájemcem podělit o trochu odborné znalosti ohledně toho, co bychom do svých kamen či kotlů rozhodně dávat neměli, pokud nechceme sobě, svým blízkým nebo sousedům otravovat život.

Naše vytápěcí zařízení byla zkonstruována ke spalování k tomu určených paliv – dřeva nebo uhlí. Dřevo lépe hoří i při nižších teplotách a při jeho pálení, na rozdíl od uhlí, vzniká méně oxidu uhelnatého (CO) a oxidů síry (SO2, SO3). To však vůbec neplatí, pokud topíme vlhkým dřevem. Takové spalování je neefektivní a vzniká při něm několikanásobně více dehtových látek než při spalování dřeva suchého. Kotel na dřevoplyn funguje tak, že v jeho první komoře je dřevo zahřívané téměř bez přístupu vzduchu, rozkládá se a mění na dřevěné uhlí. Zároveň se uvolňuje plyn podobný svítiplynu, který je možné i odčerpávat a skladovat. Dřevěné uhlí se potom spaluje přidáváním malého množství vzduchu. Příjemné teplo máme pak dlouho, bez toho, abychom hnuli prstem.

Rozpálená kamna budí zdánlivý dojem, že dokážou ve svých plamenech pohltit téměř jakoukoliv věc. Pokud nám tato věc nevypadne celá dole v popelníku, tak podlehneme dojmu, že ji můžeme doma klidně spalovat. V podstatě stejným způsobem se chovají v kvalitní spalovně komunálních odpadů, tak proč jim neušetřit práci. Problém je však v tom, že při domácím spalování v kamnech, nebo na ohništi může vznikat více nebezpečných škodlivin a jedů z důvodu nízkých teplot, při kterých probíhá hoření a z důvodu nedokonale okysličovaného paliva. Výsledkem je nedokonalé spalování. Pokud spalujeme v kamnech jiné palivo, než pro které jsou určena, uniká z našeho komínu čpavek, fenoly, kyanidy, dehty …. Tyto látky nepříjemně zapáchají, dráždí sliznice horních cest dýchacích, vedou k bolestem hlavy, nebo působí jako nervový jed. Polyaromatické uhlovodíky obsažené v dehtech jsou dokonce prvními látkami, u kterých byly dokázány rakovinotvorné účinky. Velmi nebezpečnými produkty spalování jsou tzv. dioxiny. Emisní limity doporučené EU na dioxiny pro spalování jsou právě při domácím spalování často překračované. Přitom například tetrachlórdibenzodioxin (TCDD) patří mezi nejsilnější syntetické jedy. Věcí, které do našeho kotle nepatří, je mnoho. Zaměřme se na ty, které se tam ocitají nejčastěji. Pokud doma přiložíme do kamen kousek plastu, dřevotřísky, překližky, gumy nebo umělého textilního vlákna, buďme si vědomi, že to, co potom vychází z našeho komínu, není jen tak obyčejný dým.

PLASTY:

Plasty jsou obohacené různými látkami jako jsou změkčovadla, barviva a stabilizátory. Ty často obsahují těžké kovy – hlavně kadmium a zinek. Při spalování se těžké kovy jednak uvolňují do ovzduší, jednak zůstávají v popelu. Při nedokonalém hoření plastů vzniká také hodně oxidu uhelnatého (CO). Tento plyn je jedovatý, neboť je schopný vázat se na krevní barvivo – hemoglobin. Tím znemožňuje přenos kyslíku krví, což může vést k vnitřnímu udušení.

► Spalováním plastů se uvolňují uhlovodíky, které přispívají ke vzniku fotochemického smogu.

► Dalším nebezpečím je únik ftalátů, které mají schopnost hromadit se v lidském těle. Světová zdravotnická organizace je označila za ještě škodlivější než obávané polychlorované bifenyly.

► Spalováním mohou vzniknout i monomery příslušného plastu (základní stavební kameny jeho uhlovodíkového řetězce). Jsou to hlavně etylén (vzniká při spalování PE, HDPE, LDPE), propylén (při spalování PP) a styrén (při spalování PS). Ve vysokých koncentracích jsou monomery jedovaté nebo mají na lidské zdraví dlouhodobé účinky (mají narkotické účinky a působí negativně na krevní oběh). Vyskytují se v mikroténových sáčcích, igelitových taškách, kelímcích, lahvičkách, PET lahvích, elektroizolačním materiálu, textilních vláknech, pěnovém polystyrénu … Jsou to věci naší každodenní potřeby, které jsou bezpečné, dokud je nehodíme do kamen.

► Nejnebezpečnější je spalování PVC – polyvinylchloridu! Za velmi škodlivé se považuje i dokonalé spalování tohoto plastu, tedy při vysokých teplotách ve spalovně. Hořením PVC vzniká kyselina chlorovodíková (HCL), která silně dráždí horní cesty dýchací. Např. při hoření kusu instalační trubky z PVC o délce 0,5 m se může vyprodukovat dostatek plynného chlorovodíku na to, aby usmrtil dospělého člověka. Při spalování uniká do komínu i monomer PVC – vinylchlorid. Je to velmi jedovatá látka s rakovinotvorným účinkem. Dým ze spalovaných PVC obsahuje i už zmíněné karcinogenní dioxiny. Spálením 1 kg PVC se může vyprodukovat takové množství dioxinů, které by stačilo na vyvolání rakoviny u 50000 laboratorních zvířat. Uvolňuje se i plynný chlór, či ještě agresivnější fosgen. Jde o nebezpečné látky, které se používaly v první světové válce jako bojové plyny. Vysoké koncentrace mají za následek poleptání plic a okamžitou smrt, nižší vedou k onemocnění dýchacích cest. Z PVC se vyrábějí novodurové trubky, podlahové krytiny, pláštěnky, hadice, dětské hračky … Používají se i na výrobu některých obalů (hlavně láhve na čistící prostředky a kosmetiku).

GUMA:

Spalováním gumy vznikají oxidy síry, které dráždí dýchací cesty, a saze, které obsahují již zmíněné polychlorované bifenyly. Mezi nimi se nacházejí silné jedy i rakovinotvorné látky.

DŘEVOTŘÍSKA A STARÝ NÁBYTEK:

Při výrobě dřevotřísky a překližky se jako tmelící látka používají formaldehydové pryskyřice. Při hoření se rozkládají a uvolňuje se formaldehyd a fenoly. Formaldehyd většinou shoří, fenoly unikají do ovzduší. Jsou to nepříjemně zapáchající jedy se silným dráždivým účinkem. Při pálení starého nábytku mohou z použitých nátěrových hmot vznikat další škodlivé látky.

POLYAMIDY:

Vyrábějí se z nich umělá textilní vlákna (silon, nylon). Při jejich nedokonalém hoření vzniká hlavně čpavek. Ten už při nižších koncentracích dráždí oči, sliznice nosu, způsobuje nevolnost a bolesti hlavy. V malém množství uniká i kyanovodík, který i v malých koncentracích vyvolává škrabání v krku, zčervenání spojivek, prudké bolesti hlavy až závratě.

ORGANICKÝ ODPAD (bioodpad):

Spadlé listí nebo trávu sice nepálíme v kamnech, ale hlavně na jaře nebo na podzim můžeme vidět a hlavně cítit dusivý dým stoupající ze zahrad. Tento dým obsahuje hlavně oxid uhelnatý (CO), uhlovodíky a dehtové látky. Spálením organického odpadu doslova vypouštíme do vzduchu vynikající hnojivo a měníme ho na škodlivé plyny. Na kompostování můžeme využít nejen listí, ale i kuchyňský bioodpad. Pokud nám organický odpad přerůstá doma přes hlavu, je mnohem lepší ho odvézt ze zahrady do nejbližšího sběrného dvora, nebo ho po vysušení na slunci spálit spolu se dřevem, které zajistí přístup kyslíku a vyšší teplotu hoření.

Teď už je nám snad jasnější, co do domácích kamen nebo kotle rozhodně nepatří. Při nedokonalém hoření při spalování odpadů vždy vznikne hodně škodlivých plynů a nám to tepla vůbec nepřidá. Pro přírodu, pro zdraví nás všech, dokonce i pro naši peněženku je nejvhodnější spalovat doma palivo, které do našich kamen patří.

Žádný způsob likvidace (spalování, skládkování apod.) problém odpadů nevyřeší. Vždy se totiž znovu objeví v nějaké jiné formě (plynné – dým stoupající z komínů nebo tuhé – škvára, popel, smetiště atd.). Proto je potřebné, abychom se řídili trvale udržitelnou hierarchií nakládání s odpady:

 

1. Minimalizujme

- v první řadě předcházejme vzniku odpadů a minimalizujme jejich množství a škodlivost

2. Opětovně používejme

- snažme se co nejvíc opětovně používat výrobky

3. Recyklujme

- nakonec nepoužitelné věci vytřiďme a odevzdejme na recyklaci

 

Začněme u sebe. Nepřipravíme tak své blízké nebo sebe o zdraví a navíc ulevíme přírodě.